Milan Smrž: „Máme jediného učitele“

  /  Cinema blog,  Z naší tvorby  /  

Článek vychází jako bonus k filmu Žít změnu.

Necháme-li věci běžet setrvačně dál jako doposud, budou-li se naše snahy zaměřovat na pomalé a nepodstatné změny, budeme-li dále preferovat společnost uspořádanou podle praxe nadřazování osobních a skupinových zájmů zájmům nejširší veřejnosti, aniž bychom jinému názoru či možnosti nezaujatě ponechali prostor potřebný k tomu, aby prokázal, zda je životaschopný, tak nejspíše budeme odsouzeni k zániku. Nehledě na to, zda budeme očkovaní, vystudovaní, umytí a oblečení do správných značek, bez ohledu na to, jaký automobil či deodorant používáme či na jaké místo společenského žebříčku jsme se vydrápali.

V sedmdesátých letech minulého století se skupina vědců, politiků, architektů, žurnalistů a dalších osobností sdružených v Římském klubu vyjádřila v proslulém díle „Meze růstu“ k budoucnosti našeho způsobu života. Kritizovala neustále rostoucí spotřebu světové civilizace a akcentovala nutnost přijetí určitých limit či pravidel rozvoje. Studie se setkala převáženě s kritikou. Třicet let od prvních varování se drama výrazně prohloubilo.

Lidská civilizace, ač to nerada přiznává, směřuje především k vyplenění Země, zvyšování bohatství elit na úkor ostatních a k ignoranci udržitelné perspektivy. Trh vytváří technologie a prostředky, které ničí životní prostředí, zvětšují propast mezi bohatými a chudými a maximalizují krátkodobé zisky. Autoři „Mezí růstu“ dnes tvrdí, že nástroje společnosti urychlí zhroucení systému, místo aby mu zabránily. Dnes pochybují jen zatvrzelí konzervativci.

Necháme-li věci běžet setrvačně dál jako doposud, budou-li se naše snahy zaměřovat na pomalé a nepodstatné změny, budeme-li dále preferovat společnost uspořádanou podle praxe nadřazování osobních a skupinových zájmů zájmům nejširší veřejnosti, aniž bychom jinému názoru či možnosti nezaujatě ponechali prostor potřebný k tomu, aby prokázal, zda je životaschopný, tak nejspíše budeme odsouzeni k zániku. Nehledě na to, zda budeme očkovaní, vystudovaní, umytí a oblečení do správných značek, bez ohledu na to, jaký automobil či deodorant používáme či na jaké místo společenského žebříčku jsme se vydrápali.

Kolaps lidských společností není nic nového, ale neblahou a reálnou historickou zkušeností. Existuje mnoho pečlivě prozkoumaných, dokumentovaných a moderními metodami doložených příkladů rozpadu a zániku celých národů a kultur, zapříčiněných přirozenými i lidmi indukovanými změnami životního prostředí. Můžeme uvést příklad obsáhlých archeologických výzkumů života a zániku veliké středověké kolonie Vikingů v Grónsku. Za několik století existence celá tato komunita do posledního osadníka vyhynula. Příčina této tragédie promlouvá k dnešku zcela srozumitelným způsobem. Zánik kolonie byl výslednicí lidmi způsobené devastace křehké přírody nezaledněných grónských fjordů v kombinaci s ulpíváním na tradičním způsobu života a neschopností přijmout jiný a na lokální podmínky lépe adaptovaný způsob obživy, jaký tehdy měli a dodnes mají v Grónsku Inuité.

Jiným historickým dokladem může být zmar vyspělé civilizace Mayů na Yukatánském poloostrově či obrovská redukce počtu obyvatel na Velikonočním ostrově nebo rozpad společenství Anasaziů. Tyto příklady demonstrují úpadek komunit, které byly sice na jedné straně schopny pomocí jednoduchých nástrojů vystavět obrovské kamenné monumenty, ale na straně druhé nebyly schopny kriticky přehodnotit své destruktivní jednání, především způsob života vycházející z jejich původní tradice. Některé národy dosáhly v průběhu staletí neobyčejného rozvoje, třeba indiánský kmen Anasazi ve stavebnictví (kolem 10. století stavěli tito zdatní stavbaři až osmipatrové domy) či Vikingové v odříkání – celá jejich kolonie nepoznala za několik století svého života v Grónsku tradiční evropské poživatiny jako chléb či pivo. Tato místa byla odlehlými výspami civilizace, a proto nemohla čekat žádnou pomoc zvenčí, ale současně neměla žádnou reálnou možnost útěku do míst s příhodnějšími životními podmínkami.

Obdobně se i současná civilizace ocitá ve slepé uličce. Cestu zatarasují globální problémy – klimatické změny, docházející energetické zásoby, nedostatek vody, znečištění moří, úbytek pralesů a snižování počtu ryb v mořích, prakticky vyčerpané zdroje některých technických kovů, stále silnější vichřice, El Niňo, zvětšování pouští, mizející živočišné a rostlinné druhy… Trudné čtení by mohlo pokračovat. Většina z těchto problémů má společného jmenovatele – energetický systém. Ten, jenž globálně využívá fosilní a jaderné zdroje lokálního původu a jehož charakter nám dovoluje, abychom se chovali jako nejhorší hospodáři, když projídáme uspořený kapitál, místo abychom žili z jeho pravidelných výnosů.

I naše Země je osamělou kolonií v kosmickém prostoru. Nemůžeme počítat s tím, že své problémy budeme moci řešit za pomoci nějaké vnější pomoci. Stejně jako obyvatelům odlehlých ostrovů, ani nám na pomoc nikdo nepřijde.

Jak mnoho se naše aktuální situace liší? Můžeme srovnávat historické kolapsy se současnou dobou? Smíme důvěřovat vědě a poznání v jednotlivých oblastech? Nic zlého nás nemůže potkat? To bychom ale museli předpokládat, že všechna nová řešení, která věda a technika přinesou, budou bez následků pro biosféru naší planety. Také se dost dobře nemůžeme srovnávat s domorodci s kamennými dláty, kteří vykáceli na Velikonočním ostrově všechny stromy. Zatímco oni svými jednoduchými prostředky doby kamenné zničili celý ostrov, my máme obrovské technologie s mnohem většími následky, jimiž, pakliže velmi rychle nezměníme své jednání, můžeme zničit celou planetu.

Výzva, před níž dnes stojíme, je patrně největší v lidské historii a týká se největšího počtu lidí. Nejde o nic menšího, než o co nejrychlejší přebudování současného hospodářství, ale především jeho páteře – energetického systému do obnovitelné formy. Potřebujeme hospodářské a energetické cykly, které ukončí vyhlazovací válku s přírodou – naším domovem – takovou ekonomiku a takovou energetiku, která bude s přírodou aktivně spolupracovat. Nemůžeme se vymlouvat na to, že nevíme, jak tyto problémy řešit. Miliardy let žijící biosféra této Země vznikla v celé rozmanitosti z energie Slunce. Proč by nám tato nabídka ve všech formách použitelné energie neměla stačit i dnes?

S mírnou nadsázkou, oprávněnou trváním lidské civilizace na Zemi, můžeme říci, že dnes nebo zítra dosáhneme bodu obratu, v němž se poptávka po ropě jako „průmyslové krvi“ civilizace přestane rovnat možnostem její těžby. Základní veličiny volného trhu se začnou míjet. Tomu bodu se říká „peak oil“. Protože se jedná o budoucnost, nikdo přesně nemůže vědět, kdy k němu dojde, ale většina odborníků se shoduje, že nastane během několika málo příštích let, podle některých expertních skupin k této situaci již došlo okolo roku 2010. Od té chvíle můžeme očekávat cenovou explozi, která oslabí ekonomiku zemí rozvinutých a velmi pravděpodobně zcela ochromí hospodářství zemí rozvojových. Během několika generací jsme vyčerpali asi polovinu významných fosilních zdrojů, které byly na naší zemi uskladněny jako produkty primární sluneční energie za stovky milionů let. V poslední době se navíc objevily zprávy, že dosavadní odhady zásob konvenční ropy jsou ve skutečnosti o třetinu nižší.

Problém ropy není jediný, je ale charakteristický. Svědčí o tom, že jsme se ocitli na prahu změn. Potřebujeme nová řešení. Jsme schopni na ně přijít sami, anebo bychom měli hledat učitele?


Albert Einstein prohlásil, že žádný problém nemůže být vyřešen na stejné úrovni vědomí, jaké jej vytvořilo. Ocitli jsme se ve svízelné situaci – máme najít řešení toho, co jsme sami způsobili. Bylo by dobré, kdybychom se poohlédli po někom, kdo by se mohl stát naším spojencem, rádcem či učitelem. Někteří vědci zabývající se výzkumem mimozemské civilizace soudí, že bychom se, kdybychom snad objevili ve vesmíru inteligentní bytosti, jich měli zeptat, čemu bychom měli věnovat největší pozornost. Není ale pravděpodobné, že je v následujících desetiletích objevíme. A bylo by vůbec bezpečné dávat o sobě vědět? Neměl by tím toužebně očekávaným učitelem být někdo, kdo je doma na této zemi, kdo má zkušenost zde? Někdo, kdo dlouhodobě a jednoznačně prokázal, že je úspěšný?

Úspěšné jsou život a příroda. Jejich strategie je založena na principech, které se liší od strategie současné lidské civilizace. Od přírody bychom se mohli učit nejenom způsoby získávání energie, ale rovněž její racionální hospodaření a horizontální a především decentrální uspořádání. Příroda je ve srovnání s lidskou civilizací dokonalejší – jakkoliv jsme v mnoha oblastech dosáhli překvapujícího poznání a rozvoje.

Příroda slaví úspěchy nejenom pokud se trvání týče, rovněž i v kreativitě a přizpůsobivosti, v tvorbě nových druhů, osidlování nehostinných míst a prostředí s velmi proměnnými podmínkami k životu. Je mistrem v rozmanitosti forem života. Je dobré mít moudrého a úspěšného učitele. Živá příroda je největší a nejskvělejší laboratoří pracující dnem a nocí bez oddechu, nepřetržitě miliardy let. Po celou dobu měla dostatek času na všechny myslitelné pokusy i omyly, na bezpočet experimentů – životů jedinců – a na záznam úspěšných experimentálních výsledků do jejich genetického kódu.

Geniální experimentální uspořádání: úspěšný experiment zůstane zapsán tak dlouho, pokud zůstane úspěšným, a neúspěšný je zatracen. Lidé podobné možnosti v tak obsáhlém měřítku nemají a pravděpodobně nikdy mít nebudou. Mohou ale hledat dokonalé výtvory v přírodě, učit se správně hospodařit se zdroji a možnostmi a žít v harmonii se svým okolím. Současnou krizi můžeme řešit především větší vnímavostí k detailům i k celosti sytému, větší fantazií a více prostředky na výzkum – ale vždy tak, abychom vyloučili dlouhodobé či dokonce nevratné zpustošení životního prostředí. Musíme být kreativní jako příroda – nikoliv méně špičkových technologií a méně technologické fantazie, ale naopak. Více prostoru alternativám a méně prostoru uniformitě. Tato jednoduchá formulace získá na smyslu, porovnáme-li třeba uniformitu a uniformní funkčnost kancelářských budov v různých podnebných pásech celého světa s rozmanitostí rostlinných a živočišných forem života a schopností jejich adaptace.

V konkrétních situacích nás mohou inspirovat technologie, v jejichž případech příroda stvrdila svou konstruktérskou genialitu – kožichy ledních medvědů, slunečnice, termitiště či lotosové listy a mnoho dalších. Můžeme se inspirovat životem mravenců, kteří žijí od polárního kruhu až po rovník prakticky ve všech podnebných pásech. Odhaduje se, že součet hmotnosti jejich těl je čtyři a půl krát vyšší než hmotnost všech lidí. Přesto jejich životní styl je pevně udržitelný – žijí na zemi již od druhohor a geniálně využívají všechny možnosti k tomu, aby jednali v souladu s přírodou a nikoliv proti ní. Mnozí si myslí, že hlavní příčina našich problémů spočívá v našem přemnožení. Příklad mravenců to popírá – množství nehraje tak velikou roli jako udržitelnost.

Pomocí těchto přírodních výtvorů a bezodpadových přírodních cyklů můžeme na osudovém rozcestí hledat správný směr. Setrvání nebo změnu. Včerejší nebo předvčerejší tradici či zítřejší alternativu? Pakliže se budeme chtít rozhodnout sami, musíme si pospíšit, jinak se rozhodne bez nás. Nebude to jednoduché. Dáme za pravdu těm, co změnu chtějí, nebo těm, co ji odmítají? Uvědomujeme si, že ti, co odmítají nadcházející změnu, jsou většinou těmi, kteří přijali změnu předchozí? Kolik změn jsou lidé ochotni v jednom životě akceptovat?


Staletou tradicí na českém venkově bylo topení dřevem. Toto tradiční palivo bylo v minulém století nahrazeno levným hnědým uhlím, u něhož se ale začaly v poslední době projevovat dvě základní limity: dostupnost a ekologické následky. Od osmdesátých let minulého století proběhlo několik vln, které byly zřetelně hnané především komerčními zájmy velikých monopolistů – topná nafta, pak „čisté“ topení elektřinou a nakonec plynofikace. S rychlým nárůstem ceny obou energetických medií se proto začíná opět propagovat topení dřevem, ač je zřejmé, že veliký podíl biomasy bude třeba na pokrytí výroby biopaliv, případně na kogeneraci elektřiny a tepla. Ten, kdo se vždy vydal propagovanou „moderní“ cestou vytápění, ten si postupně zakoupil kotel na uhlí, pak kotel na topný olej, posléze přímotopy, zaplatil plynovou přípojku a nový plynový kotel a nyní uvažuje o tom, zda ze stodoly nevytáhne starší kotel na dřevo či nakoupí moderní kotel na peletky, a to zřejmě proto, aby jej při zvýšení ceny biomasy opět nahradil jediným systémem, jenž má opravdu smysl – slunečním topením s celoroční akumulací, pro případ dlouhodobého špatného počasí v kombinaci s dodatkovým tepelným zdrojem (třeba krb s teplovodním výměníkem či ohřev vody obnovitelnou elektřinou, která může být ve špičkách výroby k dispozici i zdarma…). V roce 2010 byl ve Švýcarsku předán k užívání činžovní dům s osmi byty a celoročním vytápěním sluneční energií akumulovanou ve velkém vodním zásobníku.

Systém vytápění se tedy v principu vrací ke svému počátku. Topení dřevem (konzervovanou sluneční energií) se zásobou dřeva na zimu bylo nahrazeno přímým záchytem sluneční energie a jejím uskladněním ve velikém teplovodním tanku.


Přes svoji formální odlišnost jsou tradice a změna dvě strany téže mince. Tradice je lpění na poznaném a zachovávání starého. Pomalá změna je evoluce a rychlá změna je revoluce. Oba tyto základní modely prolínají celou biologickou i kulturní historií. Najdeme je všude v přírodě, ale i v lidské společnosti, například v hlavních politických proudech, u anglických labouristů a toryů či amerických republikánů a demokratů, ale i ve stále planoucím generačním střetu rodičů a jejich potomků. Tradice a vývoj jsou neoddělitelné a pouze jejich vzájemným působením lze zachovávat, nalézat a rozvíjet, ale i zanikat a znovu obnovovat – tedy se vším všudy být. Z biologického pohledu si lze tradici představit jako geneticky i habituálně zajišťovanou stabilitu přírody – druhů či celých biotopů a evoluci jako jejich změnu. Jedno bez druhého by nemohlo existovat, protože jinak by se systém ocitl mimo rovnováhu. Jedno bez druhého by ztratilo smysl.

Jak tomu ale bude v případě nutnosti prosadit radikální změny, které bude muset celá společnost velmi rychle učinit, aby neupadla do chaosu? Jak prosadit změnu směru vlaku, který jede jedním směrem stále větší rychlostí? Nebo nám tradice nedovolí učinit změnu?

Když jsme byli v pubertě, o rodičích jsme si mysleli, že jsou zastaralí a že nedrží krok s vývojem, smáli jsme se jejich tradicionalismu a věcem dávno vyšlým z módy. Totéž se stalo – či stane – i nám. Mladí někdy dělají revoluci, jindy jen parafrázují a ironizují to, co dělají starší. Činí tak ale v menším měřítku než dospělí, rovněž proto, že nemají tolik prostředků. Jejich revolta je však důležitou součástí vývoje.

Milan Smrž účinkuje ve filmu „Žít změnu“, na který se můžete podívat jako náš VIP klient.

Staňte se VIP klientem

Sdílet: FacebooktwitterlinkedinFacebooktwitterlinkedin

Štítky:


Informace o autorovi:

Milan Smrž
Milan Smrž
Milan Smrž původní profesí chemik, dnes se zabývá propagací obnovitelných zdrojů energie, přednáší a publikuje. Viceprezident evropské asociace pro obnovitelnou energii EUROSOLAR. Každoročně pořádá letní tábory pro mládež a další programy v nedotčené přírodě Českého lesa.