Medvědí ostrovy
/ Cinema blog, Inspirace dokumentem /
Medvědí ostrovy
Režie: Martin Ryšavý
ČR, 2010
61 min.
Filmy spisovatele a dokumentaristy Martina Ryšavého vycházejí z jeho cest do ruské dalněvýchodní Jakutie nebo za vietnamskou komunitou, spojenou s českým prostředím. Základem je etnograficky nebo sociologicky laděné, citlivé pozorování, autentický záznam konkrétních míst a lidí, nám Středoevropanům jen zdánlivě vzdálených. V tomto citlivém pozorování a v objevování výmluvných motivů tkví ale i osobní autorský otisk. V Ryšavého „sibiřských“ filmech je exotičnost Sibiře spojená s podobnou zkušeností s ruským vlivem a s poměry v komunistické totalitě, jaké známe my, a někde v pozadí se dávné tradice, příroda a šamanská spiritualita potkávají s moderním racionálním a technickým věkem. Cesty do vzdálené země a za jejími obyvateli jsou i obrazem cesty k sobě samému.
Medvědí ostrovy leží ve Východosibiřském moři, které je součástí Severního ledového oceánu. Na jednom z nich, na ostrově Čtyřsloupový, je rozpadající se hydrometeorologická stanice, která byla před lety opuštěna, protože potřebné vědecké údaje se začaly získávat přes satelit.Tím, že ve filmu jsou potlačeny faktické informace (o tom, kdo a jaká měření tu kdysi prováděl a proč vlastně zmizel), je potřeba tento film vnímat taky specifickým duševním „satelitem“. Míří se tu k oproštěnější výpovědi, jde o prosté pozorování, tak trochu pomíjející jména a myšlenkové souřadnice o daném místě, tonoucím v bezčasí.
I skupina lovců, kterou Ryšavý při natáčení sledoval, na začátku putuje po zamrzlé hladině moře jakoby někam na neznámý a tajemný druhý břeh mimo tento svět, odkud znějí hlasy divných duchů. Ty mluví strohým, formálním jazykem oficiálních dokumentů. Jsou to útržkovité citáty pozoruhodně výmluvných „vnitropodnikových“ textů z let 1987-1995, které Ryšavý na stanici objevil. Jde o služební hlášení a stížnosti, které psali zdejší pracovníci. Autorský přístup k filmu tady tkví hlavně v odhodlání zapojit do výpovědi o prostředí tyto nečekané, ale výmluvné prameny a nechat je bez komentáře žít. Citované dokumenty tragikomicky vypovídají o tom, že leccos nebylo tak, jak by mělo, všechno bylo v rozkladu (bujela tu nekázeň, deprese a alkoholismus) a bylo to až příliš lidské, ale přesto panovala nutnost zachovat vnějškově předepsaný jazyk formulářů, oficiálních žádostí a stížností. Zkrátka – klasický obraz poměrů (post)socialistického Ruska, navíc zesílený extrémními přírodními podmínkami. Ale zároveň je v tom znát marná snaha osazenstva vědecké stanice „objektivně“ přistupovat k mocným, iracionálním živlům, přírodě i vlastní přirozenosti. Tady je cítit i Ryšavý – literát s citem pro jazyk. (Soubor těchto dokumentů dokonce v roce 2011 vyšel jako příloha časopisu Revolver Revue, a to pod názvem Stanice Čtyřsloupový ostrov).
V meditativních obrazech místností a věcí, zůstávajících na ostrově po dřívějších obyvatelích stanice, si čas, sníh a lední medvědi podmaňují nástěnku s Leninem, ale i zapomenuté kotouče s filmovým pásem, prostě všechno, co kdysi dávno bylo potřeba. Těžko by se někdo ze současných českých filmařů odvážil s vážnou tváří připomínat Tarkovského, titána světové duchovní kinematografie, ale Čtyřsloupový ostrov je místo, které to samo přináší. Tragikomické hlasy duchů, kvílící ve formulářích, vypovídají o slabosti člověka a jeho labilním myšlení, ale přítomný stav věcí, už bez přítomnosti lidí, vidíme až s hmatatelným a samozřejmým klidem, který je důkazem nevyhnutelnosti a prosté existence. Naproti tomu vyprávění lovců, kteří na ostrov zajíždějí, není samo o sobě příliš nosné a zajímavé. Lovci působí spíš sami o sobě – jako svědkové místa a vlastních myšlenek o plynutí času. Reprezentují tady jedinou dlouhodobě neměnnou lidskou konstantu. I vojáci v dobách socialismu je nechávali bez omezení projíždět.
Medvědí ostrovy jsou ze všech Ryšavého dokumentů „nejmeditativnější“ a spolu s filmem Malupien, Olšový Spas nejotevřeněji míří k autorskému pojetí. I použití zvuků, ruchů a hudba kapely Dva vzdalují tento dokument klasickému cestopisnému nebo etnografickému filmu. To všechno podtrhuje magickou atmosféru nekonečného prostoru, kde je člověk pořád ještě jenom občasným hostem a kde je na první pohled zřejmé, že si zákony přírody pomalu a tiše berou všechno nazpátek.
Pro úplnost dodejme názvy dalších dokumentárních filmů Martina Ryšavého: Sibiř – duše v muzeu, Afoňka už nechce pást soby a Malupien, Olšový Spas. Kdo mě naučí půl znaku, Země snů a Banánové děti.
Celý film můžete vidět zde.
Sdílet:
Štítky:
Informace o autorovi:
Roman Kozák je vystudovaný scenárista a dramaturg, milovník krajiny a na tomto místě zanechává odkazy a krátké poznámky k dokumentárním filmům. Jejich společné téma napadlo ho symbolizovat (díky jednomu nečekanému nálezu při procházce v poli za domem) úlomkem pravěké sekerky pod jedoucím kombajnem. Ať tato stránka poslouží k lepšímu povědomí o některých aktuálních a zajímavých tématech.